Láska z Paříže

Pařížský byt, co zůstal sedmdesát let zavřený. Balíček dopisů, v nichž si milenci slibují věčnou lásku, vůně starého parfému, gramofonová deska s nostalgickým šansonem J´attendrei (Budu na tebe čekat). Tajemství, které čeká, až je někdo odhalí.
Tajemství, které čeká na Ruby Millerovou, přijíždějící do Paříže s dvojí misí: 1. zapomenout na čerstvé zklamání v lásce; 2. morálně podpořit kamarádku Harriet, co má samoty už plné zuby.
Paříž ji vtáhne do svého kouzla hned první večer a Ruby už ví, že sem nepřijela náhodou. Osud ji zavedl do Paříže, aby odhalila jedno velké rodinné tajemství.
Čeká ji klopýtání po pařížských uličkách i bulvárech, pátrání ji zavede až do Provence, ale nakonec je klíčem k záhadě něco úplně obyčejného. Velký plyšový medvěd, který jde do aukce. Co na tom, že se vyvolávací cena vyšplhá na patnáct tisíc euro? Ruby nic nezastaví.
Pro lásku by obětovala všechno. Dávní milenci čekali příliš dlouho. Čeká i jedna stará paní s rodinou. Ale je tu i jeden válečný veterán, co celý život čeká na osudový telefonát.

Díky dopisům si připadám, jako bych cestovala v čase. Tenhle byt je něco jako brána, kterou se dá vstoupit do předválečných časů. Zvenku dopadají do bytu pruhy světla z pouličních lamp a záře velkoměsta. Naskočí mi husí kůže. Brr! Připadá mi to trochu strašidelné. Postupuju dál do bytu
a představuju si, že takhle nějak se asi Emmanuelle vracela z první schůzky s Henrym, z té schůzky, jak o ní psal v dopise. Možná poodešla
k oknu a dívala se ven, jak Henry odchází. Možná stál na stejném místě jako my s Xavierem, když jsme prvně vešli do domu. Dnes jsem tu ale sama a se mnou jen přízraky minulosti.
Seschlým parapetem proudí dovnitř průvan. Proud vzduchu rozcinká křišťálové kamínky na lustru. Leknu se. Připadá mi, jako by se dveře bytu za mnou znovu otevřely. Za stěnou cosi zaskřípe. Znovu nadskočím, ale hned se utěšuju, že zvuk určitě pochází od sousedů.
Nebuď směšná! napomínám se. Duchové přece neexistují.
Moje oči pomalu přivykají tmě, takže se dokážu lépe orientovat.
Zamířím do ložnice, kde jsem našla dopisy. Všechno je na svém místě.
Na toaletním stolku leží pouzdro se rtěnkou a perleťový hřeben. Vedle flakon s parfémem. Do ložnice proudí mnohem víc světla, a tak mi nedá práci rozeznat ozdobný secesní tvar modré skleněné lahvičky s hrdlem ozdobeným stříbrnou linkou. Dívám se na ni jako očarovaná a vím, že mi
není pomoci.
Samozřejmě je mi jasné, že bych neměla na nic sahat, ale nedá
mi to. Opatrně s ní otáčím v prstech a cítím chlad pronikající konečky prstů. Zvednu ji k nosu a přivoním. Po sedmdesáti letech je div, že je
vůbec něco cítit. Kápnu si na zápěstí, rozetřu, aby se parfém víc rozvoněl, a znovu se nadechnu. Zavřu oči, protože mě vůně ihned přenáší do vzdálené minulosti.