ZS Laos Kambodža

Svět je určitě báječné místo k žití. Jenže ne vždy a všude. Země, které se stávají pro místní obyvatele peklem a turisté se jim v pudu sebezáchovy vyhýbají, se v průběhu času střídají. S notnou dávkou cynismu by se dalo říci, že stačí počkat možná deset, někdy dvacet nebo třicet let, aby se z pekla stal opět ráj (ale také z ráje peklo, protože jakási pomyslná rovnováha musí být, zdá se, naplněna). K bezpečným oblastem, kde turistům nehrozí žádné výjimečné nebezpečí a které jsou navíc atraktivní svými památkami i přírodními krásami, patří aktuálně také pevninská jihovýchodní Asie.

 Dlouhé slovní spojení „pevninská jihovýchodní Asie“ se dnes používá jako náhrada za termín Indočína nesoucí s sebou jak nádech koloniální minulosti, tak jistou nejednoznačnost, neboť toto označení se v různých dobách užívalo různě – buď jen pro Východní neboli Francouzskou Indočínu (Vietnam, Kambodža, Laos), nebo pro celou oblast včetně Západní Indočíny (Thajsko a Myanma). Po čísle věnovaném Vietnamu (Země světa 2/2012) zavítáme nyní do zbylých dvou zemí, jež byly v 2. pol. 19. a 1. pol. 20. stol. určitou dobu pod francouzskou koloniální správou. Navzdory všem odlišnostem, o nichž ještě bude na různých místech tohoto čísla řeč, mají Kambodža a Laos také některé společné rysy.

Obě země se pyšní v dávné minulosti slavnými obdobími významných říší, jež jsou v mnoha ohledech stále zahaleny rouškou určitého tajemství. Khmerská angkorská říše rozkládající se především na území Kambodže zasahovala však i na jih dnešního Laosu, kde dokonce zanechala jednu z nejvýznamnějších laoských památek vůbec, chrám Vat Phu, zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO. Kambodža i Laos mají na tomto seznamu po dvou památkách – v Laosu je to ještě město Luang Phrabang, v Kambodži pak obrovský komplex khmerských chrámů Angkor a chrám Preah Vihear. Obě země zaznamenaly zkušenost s koloniální nadvládou a obě ve svých moderních dějinách 20. stol. prošly obdobím obrovského utrpení, které s vědomím veškerých vnějších (zahraničních) vlivů vycházelo do značné míry zevnitř společnosti, v obou zemích hluboce rozdělilo obyvatelstvo a zanechalo po sobě doslova i v přeneseném významu rány a jizvy patrné dodnes.