ZS San Francisko

Zátoka, kterou španělští kolonizátoři koncem 18. stol. pojmenovali po sv. Františku z Assisi, je rozsáhlé vnitrozemské vodní těleso na západním pobřeží Spojených států. Táhne se v délce přes 100 km v severojižním směru a od Pacifiku je oddělena posledním hřebenem Pobřežního pohoří. S oceánem ji spojuje jediná skalnatá úžina o šířce pouhé jedné míle. Když 1. července 1846 spatřil úžinu cestovatel a kartograf John C. Fremont, žilo na jejím jižním břehu pár desítek pokřtěných Indiánů kolem misie a největší osadou byla vesnice Yerba Buena o necelých třech stech duších.

 „Tohle je zlatá brána pro obchod s Orientem,“ prohlásil Fremont a po dvou letech se jeho označení objevilo jako oficiální i na mapách vydaných Kongresem. Shodou okolností bylo tentýž rok v horách Kalifornie objeveno zlato. O další dva roky později se svět s podivem dozvěděl, že vedle úžiny existuje největší město amerického Západu. Mělo stejný počet obyvatel jako Chicago a jmenovalo se San Francisco.

Viktoriánská éra přinesla módu historizujících slohů a v rychle rostoucím San Francisku bylo v letech 1848–1915 postaveno na 48 000 dřevěných domů s mnoha věžičkami, arkýři, balustrádami a ozdobnými štíty. Mnohé padly za oběť zemětřesení v roce 1906, další byly zbourány při rekonstrukcích některých čtvrtí, část se jich však dochovala dodnes. Přezdívá se jim „painted ladies“ a patří k ceněným nemovitostem, jež obdivují také turisté. Nejslavnější je skupina šesti těchto domů na východní straně náměstí Alamo. Jejich průčelí jsou téměř totožná, liší se výzdobou, použitými barvami a detaily na štítech a schodištích. Objevily se už ve více než 70 filmech, dokumentech a televizních seriálech